Nerostná dohoda pomůže Kyjevu i Washingtonu. Ale až po válce

Na konci dubna podepsaly Spojené státy a Ukrajina dohodu o vzniku společného investičního fondu zaměřeného na obnovu válkou zdevastované země. Klíčovým prvkem je financování prostřednictvím těžby strategických surovin, především ropy a plynu. Jde však o víc než ekonomický projekt. Fond představuje komplexní nástroj geopolitického ukotvení Ukrajiny v západní sféře vlivu – a zároveň jasný signál Moskvě.

Podle analýzy Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) bude úspěch fondu záviset především na dvou proměnných: stabilitě bezpečnostního prostředí a kvalitě domácích institucí. Tyto faktory jsou však aktuálně mimořádně zranitelné – od pokračující ruské agrese až po rozpad klíčové infrastruktury a absenci aktuálních geologických průzkumů. Významnou překážkou je rovněž rozsah válečného poškození průmyslové základny a logistiky.

Na rozdíl od prvotního návrhu dohody, který z Kyjeva činil spíše pasivního příjemce pomoci, finální verze dokumentu výrazně posiluje suverenitu Ukrajiny. Zdroje zůstávají plně ve vlastnictví státu, správa fondu bude paritní a výnosy z těžby – vyjma státních podniků Naftogaz a Ukrnafta – se budou rozdělovat v poměru, který zvýhodňuje reinvestice. Klíčová inovace tkví v tom, že vojenská pomoc poskytovaná Spojenými státy bude moci být započítána jako investiční vklad, což eliminuje tlak na zpětné financování již poskytnuté podpory.

Dohoda explicitně definuje Rusko jako agresora, a zároveň vytváří precedentní rámec pro vyloučení všech subjektů napojených na ruskou válečnou ekonomiku z přístupu k rekonstrukčním projektům. Americké ministerstvo financí stanovilo nulovou toleranci vůči ruskému kapitálu – čímž fakticky kriminalizuje jakoukoliv formu „ekonomické šedé zóny“ ve vztahu k Moskvě. Tento prvek dohody přináší nový standard pro budoucí zahraniční investice v postkonfliktních regionech – že bez důvěryhodného geopolitického ukotvení nebude kapitál.

Dohoda tak zároveň potvrzuje kontinuitu americké zahraničněpolitické strategie, která zůstává neměnná i navzdory kolísání domácí politické rétoriky. Výroky prezidenta Trumpa o „vyváženém přístupu k Rusku“ vyvolaly nejistotu ohledně amerického závazku vůči Ukrajině. Nynější podpis dohody však tuto nejistotu rozptýlil – a Ukrajina je tímto oficiálně potvrzena jako strategická kotva v bezpečnostní architektuře východní Evropy.

Podle Financial Times je horizont návratnosti této dohody minimálně desetiletý. Ne kvůli nedostatku zdrojů – ty jsou na ukrajinském území přítomné v hojném množství, od lithia přes grafit až po železnou rudu. Problém je technický, bezpečnostní a institucionální.

Většina geologických map pochází z éry Sovětského svazu a je zastaralá. Válka zničila dopravní i průmyslovou infrastrukturu. A v oblastech bohatých na suroviny, zejména v Donbasu a na jihovýchodě země, probíhají aktivní boje. Investiční aktivity v takových podmínkách jsou z podstaty riskantní a pro mnoho investorů zcela nepřijatelné.

Kromě toho čelí Ukrajina hluboce zakořeněným strukturálním slabinám – zejména v oblasti korupce, neefektivní justice a netransparentních licenčních řízení. I ten nejlepší právní rámec zůstane na papíře, pokud nebude provázen důvěrou v jeho vymahatelnost. Ukrajina se tak musí transformovat nejen jako stát, ale jako věrohodný ekonomický partner.

Nový Marshallův plán?

V této souvislosti se stále častěji objevuje historická paralela: připomínka Marshallova plánu, jímž Spojené státy po druhé světové válce podpořily obnovu západní Evropy. Srovnání je na první pohled lákavé – nabízí rámec, který propojuje ekonomickou pomoc, institucionální stabilizaci a geopolitické ukotvení v transatlantickém prostoru. Je však třeba k němu přistupovat s opatrností.

Poválečná Evropa čelila sice rozsáhlým materiálním škodám, její území ale nebylo nadále aktivně napadáno. Válka skončila, bojová linie se posunula do sféry ideologie a politického vlivu. Ukrajina však zůstává ve stavu přímé ozbrojené konfrontace. Velká část jejího území je nadále ohrožena nebo okupována, statisíce lidí zůstávají vnitřními uprchlíky a státní instituce operují v krizovém režimu. Mluvit tedy o rekonstrukci ve smyslu Marshallova modelu je zatím spíše hypotetické – Ukrajina dosud není ve fázi poválečné obnovy, ale ve fázi války samotné.

Navzdory tomu dohoda o investičním fondu mezi Spojenými státy a Ukrajinou přináší prvky, které mají potenciál stát se základem nového typu mezinárodního partnerství. Nejde pouze o injekci kapitálu, nýbrž o vytvoření dlouhodobého institucionálního rámce, který propojí ekonomickou obnovu s geopolitickou integrací. Pokud se tento model osvědčí, může sloužit jako precedent pro budoucí angažmá Západu v dalších konfliktních nebo postkonfliktních oblastech – nejen v Evropě, ale i mimo ni.

Z pohledu Spojených států navíc dohoda není jen výrazem solidarity se spojencem, ale rovněž pragmatickým krokem. Ukrajina disponuje nerostným bohatstvím, které je v současné globální ekonomice vysoce žádané. Lithium, titan či vzácné zeminy hrají klíčovou roli nejen ve výrobě baterií a polovodičů, ale i v obranných technologiích. V kontextu rostoucí rivality s Čínou a úsilí o diversifikaci dodavatelských řetězců tak představuje Ukrajina nejen politickou prioritu, ale i strategický zdrojový uzel.

Spojené státy tak nesledují pouze rekonstrukci zničené země, ale současně si budují přístup k surovinám, které mohou být v příštích dekádách rozhodující pro jejich technologickou a bezpečnostní dominanci. Právě v této kombinaci hodnotového závazku a surovinového realismu spočívá skutečná váha dohody.

Investice do stability, která ještě neexistuje

V konečném důsledku však klíčová otázka nestojí v rovině, zda bude tato ambiciózní dohoda mezi Spojenými státy a Ukrajinou ekonomicky přínosná. Podstatnější je, zda Ukrajina dokáže vytvořit systémové, institucionální a bezpečnostní předpoklady, které umožní tento potenciál skutečně realizovat. Ani přístup k lithiu, plynu či grafitu nezaručí úspěch, pokud země nebude schopna zajistit právní jistotu, transparentní správu veřejných prostředků a alespoň základní míru bezpečnosti na svém území.

Úspěch tohoto investičního fondu – a potažmo celé dohody – tak bude podmíněn daleko komplexnější proměnou než jakou lze vyjádřit objemem vytěžených surovin. Půjde o obnovení státní správy, revitalizaci justičního systému, reformu protikorupčních mechanismů a zajištění toho, že výnosy z přírodního bohatství nebudou rozptýleny v neefektivní byrokracii nebo oligarchických strukturách. Navíc, bez faktické kontroly nad ložisky na východě země zůstává jakákoli těžební strategie nejistou projekcí budoucnosti.

Jinými slovy, dohoda o surovinovém investičním fondu není pouze technickým nebo ekonomickým nástrojem – představuje zátěžový test schopnosti Ukrajiny transformovat se ze státu v krizi ve stát investičně atraktivní. Je to zkouška, zda lze politickou a vojenskou podporu Západu převést do trvale udržitelného rozvojového rámce. A především jde o test, zda lze geopolitickou solidaritu – deklarovanou Washingtonem v ostrém kontrastu vůči Moskvě – skutečně přetavit v dlouhodobý, funkční a důvěryhodný ekonomický systém.