Naše hory nelze léčit: Příběh farmáře z And, který podal žalobu kvůli tání ledovců

Saúl se narodil a žije na farmě ve výšce 3 100 metrů nedaleko města Huaraz Independencia, odkud je dobře vidět na zasněžené vrcholy, včetně hory Nevado Churup.

Lliuya, který je synem drobných zemědělců a sám pracuje jako farmář a horský průvodce, popisuje, že práce na svažitém a blátivém terénu je náročná, ale přináší radost z první sklizně kukuřice nebo fazolí. Saúl se od dětství staral o dobytek v rokli Quilcayhuanca, což je náročná cesta tam a zpět, trvající téměř 12 až 13 hodin chůze.

Roklina, jak si ji pamatuje z dětství, byla úplně jiná. Bylo tam mnohem více mokřadů a života, více kachen, jiných ptáků a bohatší tráva i vodopády. „Teď je to jiné. Je tam méně trávy, méně vodopádů,“ říká. Zvířata jako jeleni nebo taruky, které dříve vídal ve velkém počtu, jsou nyní vzácností.

Lliuya popisuje, jak se ledovce pomalu taví, což je viditelné zvláště pro ty, kteří se pohybují v horách. Jako horského průvodce se ho dotýká, když se vrací k zasněženému vrcholu rok co rok a vidí dopady změn. „Člověk má horu líto,“ říká. Cítí smutek a bezmoc, protože hory se bohužel nedají léčit jako nemocný člověk.

V důsledku tání ledovců se začala tvořit ledovcová jezera, která představují velké nebezpečí. Největší obavy panují z jezera Palcacocha. V roce 1941 došlo k sesuvu ledovce do tohoto jezera, což vyvolalo obrovský sesuv bahna a zabilo tisíce lidí, některé odhady mluví až o 20 000 obětech.

V letech, kdy hodně pršelo, byly řeky plné a bylo slyšet, jak unášejí kameny. Saúl si pamatuje, jak se se sestrou i sousedé báli. „To jezero už jednou protrhlo břehy a zabilo spoustu lidí. Doufáme, že jezero nepraskne znovu,“ slýchali. Tento trvalý strach z opakování katastrofy je součástí života komunity, která je v první linii klimatické krize.