Etnické čistky na Blízkém východě: Od turecké genocidy Řeků a Arménů až po Gazu

Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert ostře kritizoval plán izraelského ministra obrany vybudovat na troskách Rafahu tzv. „humanitární město“. Podle něj by takový projekt nebyl ničím jiným než koncentračním táborem, jehož cílem by bylo násilné přesídlení Palestinců, tedy forma etnického čistění. „Je to koncentrační tábor. Lituji, že to musím říct,“ uvedl Olmert pro deník The Guardian. Informovaly o tom také EuroZprávy.cz.

Téma etnických čistek na Blízkém východě a v přilehlých oblastech se vrací s téměř znepokojivou pravidelností. Navzdory změnám režimů, mezinárodnímu právu i rozvoji lidskoprávních standardů se zdá, že pro některé skupiny obyvatel tato ochrana zůstává trvale nedostupná.

Jedním z nejdéle trvajících a zároveň nejkontroverznějších případů je systematické vysídlování Palestinců, které mnozí badatelé i politologové považují za formu etnické čistky, byť s různými právními a historickými nuancemi. Tento proces, jenž započal už před vznikem Státu Izrael, vyvrcholil v roce 1948 událostí známou jako Nakba – výrazem, který se v arabštině překládá jako „katastrofa“.

Už v roce 1946, tedy dva roky před oficiálním vyhlášením izraelské státnosti, docházelo k prvním násilným přesunům obyvatelstva. Nakba pak přinesla masové vyhnání až 750 tisíc Palestinců, kteří byli nuceni opustit své domovy, pole, města a vesnice, často jen s tím, co měli právě na sobě. Mnohé z těchto lokalit byly zcela srovnány se zemí, čímž byly vymazány z mapy i z kolektivní paměti.

Izraelské ozbrojené složky, ať už oficiální armáda, nebo pololegální paramilitární jednotky, podle dochovaných svědectví i akademických studií provedly v této době desítky masakrů, z nichž některé nesou znaky válečných zločinů. Zničeno bylo přes 400 palestinských vesnic.

Obzvláště závažné jsou pak závěry některých historiků, například Bennyho Morrise nebo Benjamina Z. Kedara, kteří na základě archivních materiálů tvrdí, že izraelské jednotky se dopustily i biologického válečnictví, konkrétně otrávení studní ve vysidlovaných oblastech, což mělo zabránit návratu obyvatel a zároveň přispět k šíření nemocí mezi civilisty. Pokud by se tato tvrzení plně potvrdila, šlo by o bezprecedentní porušení mezinárodních norem i základních principů lidskosti.

Oběťmi nejsou jen Palestinci

Ve veřejné debatě o izraelsko-arabském konfliktu se pozornost tradičně soustředí především na osudy palestinských uprchlíků, kteří po roce 1948 ztratili své domovy. Méně známý zůstává paralelní příběh židovských komunit, které byly v průběhu 20. století nuceny opustit řadu arabských a muslimských zemí. Přestože šlo o rozsáhlou migraci, která se týkala stovek tisíc lidí, její místo v historickém povědomí je omezené.

Před polovinou 20. století žilo v Íránu a arabském světě přibližně milion Židů. Tyto komunity měly v regionu dlouhou historii – jejich přítomnost sahala až dva tisíce let zpět, tedy hluboko před vznik islámu. V zemích jako Maroko, Irák, Egypt, Libanon, Jemen či Sýrie byli Židé po staletí součástí místní společnosti. Přestože jejich postavení bylo různorodé, často omezené právními a společenskými restrikcemi, významně přispívali k rozvoji obchodu, kultury i vzdělávání, jak uvedl Světový židovský kongres ve své zprávě.

Po roce 1948, kdy vznikl Stát Izrael, došlo v některých státech regionu ke zhoršení situace židovského obyvatelstva. V období následujících dvou desetiletí bylo více než 850 tisíc Židů donuceno opustit své domovy v zemích jako Egypt, Sýrie, Irák, Jemen, Libye, Alžírsko nebo Maroko.

Příčinou byly jak lokální nepokoje, tak cílené diskriminační politiky, konfiskace majetku a v některých případech i přímé vyhnání. V důsledku íránské islámské revoluce v roce 1979 následovalo dalších zhruba 70 tisíc židovských uprchlíků z Íránu.

Existují historické doklady, že v některých případech byla protižidovská opatření v arabských zemích koordinována. V roce 1947 vypracoval Politický výbor Ligy arabských států návrh právního rámce, který doporučoval omezující opatření vůči Židům v členských státech. Návrh mimo jiné počítal s tím, že Židé budou považováni za občany budoucího židovského státu, jejich majetek bude zmrazen a pouze ti, kteří vstoupí do arabských ozbrojených sil, budou považováni za loajální.

Někteří zástupci arabských států varovali již na půdě OSN před možnými důsledky přijetí plánu na rozdělení Palestiny. V listopadu 1947 například egyptský delegát Heykal Paša upozorňoval, že schválení rezoluce může ohrozit židovské komunity v muslimských zemích. Podobně vystoupil i irácký ministr zahraničí Fadil Jamali. Tyto výroky byly následně interpretovány jako varování před možnými nepokoji vůči židovské populaci.

Dne 16. května 1948 přinesl americký list New York Times článek s titulkem „Židé v ohrožení života ve všech muslimských zemích: 900 000 čelí hněvu svých nepřátel“. Upozorňoval na rozsah hrozby, které čelily židovské komunity v době vyhrocených nálad po vyhlášení izraelské nezávislosti.

Osudy vyhnaných Židů byly různorodé. Mnozí ztratili nejen majetek, ale i občanství a vazby k zemím, kde žily jejich rodiny po generace. Mnozí nalezli nové domovy v Izraeli, Francii, Spojených státech nebo Latinské Americe. Vedle ztrát přinesl exil i nové příležitosti a formování nových komunit.

Persekuce Kurdů

V mnohých debatách o etnickém inženýrství na Blízkém východě zůstává poněkud opomíjen případ severovýchodní Sýrie, kde režim strany Baas v 60. a 70. letech 20. století realizoval jeden z nejdůsledněji naplánovaných pokusů o změnu etnického složení populace. Projekt nazývaný „Arabský pás“ představoval nejen porušení lidských práv, ale i vědomou snahu o vymazání kulturní identity místních Kurdů ve prospěch arabské dominance.

Základy této politiky byly položeny už počátkem 60. let, konkrétně v roce 1963, kdy se do rukou syrské vládnoucí elity dostala interní zpráva Hilalova hnutí – ideologického proudu uvnitř strany Baas, který prosazoval etnickou homogenizaci jako nástroj politické kontroly.

Tato zpráva byla v roce 1965 oficiálně přijata jako základní směrnice, jež měla formovat státní politiku vůči nearabským menšinám, především vůči Kurdům, jejichž přítomnost v severovýchodních oblastech země byla režimem vnímána jako hrozba pro národní jednotu.

Vrcholem této snahy se stal rok 1973, kdy tehdejší prezident Hafez al-Assad, otec pozdějšího diktátora Bašára al-Assada, nařídil spuštění projektu Arabský pás. Jeho cílem bylo vytvořit 10-15 kilometrů široký pás arabských vesnic v oblasti provincie Al-Hasakah, těsně u hranic s Tureckem a Irákem, kde tradičně převažovalo kurdské obyvatelstvo.

V rámci této politiky bylo z oblasti deportováno přibližně 140 tisíc Kurdů, zatímco jejich půdu a domy obsadilo na 4000 arabských rodin přivezených převážně z provincie Rakka. Vedle fyzického vysídlení došlo také k dlouhodobému zbavení kurdských obyvatel základních občanských práv, už v roce 1962 syrské úřady připravily o státní občanství přibližně 120 tisíc Kurdů a postavily je mimo zákon a odepřely jim jakékoli možnosti obrany nebo nároku na majetek.

Symbolickým, ale i praktickým prvkem této strategie se stala přehrada Tabqa, dokončená téhož roku – nejenže umožnila zavlažování půdy pro nové arabské osady, ale zároveň byla reprezentací státní moci, která mění geografii i demografii ve jménu národní ideologie.

Rozpadající se Osmanská říše

Události let 1915–1916, známé jako arménská genocida, patří k nejzávažnějším případům masového násilí v moderních dějinách Blízkého východu. V tehdejší Osmanské říši žily po staletí rozsáhlé arménské komunity, které byly součástí tamní společnosti již více než dvě tisíciletí. Během první světové války však došlo k jejich systematickému vyvražďování a vyhánění, přičemž podle odhadů přišlo o život 800 tisíc až 1,2 milionu lidí.

Zásadní roli při organizaci těchto událostí sehrál Výbor pro jednotu a pokrok (CUP), který v obavách z možného arménského separatismu – posíleného dřívějšími územními ztrátami Osmanské říše na Balkáně a neúspěchy na východních frontách – přistoupil k represivní politice vůči arménskému obyvatelstvu. To přitom až do války žilo převážně v postavení chráněné náboženské menšiny, ač s omezenými občanskými právy. Napětí ale předcházely již dřívější násilnosti, včetně rozsáhlých pogromů v 90. letech 19. století a v roce 1909.

Klíčovým momentem se stal 24. duben 1915, kdy osmanské úřady zatkly v Istanbulu stovky arménských intelektuálů a veřejně činných osobností. Následně byla zahájena vlna deportací, při nichž byly desetitisíce Arménů nuceně přesouvány do oblasti syrské pouště. Tyto přesuny, prováděné pod dohledem polovojenských jednotek, byly spojeny s násilím, loupežemi a extrémními životními podmínkami, které vedly k masovým úmrtím. Ti, kteří přežili, byli umístěni do táborů, kde došlo v roce 1916 k další sérii masakrů.

Součástí represí byla i nucená asimilace – odhadem 100 000 až 200 000 žen a dětí bylo islamizováno a začleněno do muslimských domácností. Pronásledování arménského obyvatelstva pokračovalo i po skončení světové války během turecké války za nezávislost (1919–1923), a to pod vedením nacionalistických sil.

Důsledkem těchto událostí byla téměř úplná likvidace arménské komunity ve východní Anatolii, kde Arméni po staletí tvořili významnou součást kulturního a společenského života. Tyto události se zároveň staly jedním z faktorů při formování etnicky definovaného tureckého národního státu.

Arménská genocida je i po více než sto letech předmětem sporů v mezinárodní politice. Zatímco turecké úřady označují tehdejší události za součást širšího válečného konfliktu, řada států a historiků je považuje za genocidu podle definice mezinárodního práva. K roku 2025 uznalo arménskou genocidu 34 zemí, včetně Francie, Německa, Kanady a Spojených států.

Arméni nebyli jedinou obětí

V letech 1914 až 1922 čelila řecká pravoslavná populace na území Osmanské říše rozsáhlému pronásledování, které vyústilo v masové deportace, násilnosti a vyhnání statisíců lidí – zejména z oblastí Malé Asie. Tato série událostí, dnes často označovaná jako řecká genocida, zasáhla především komunity pontských, maloasijských a kappadockých Řeků. Obyvatelé byli nuceni opustit své domovy, tisíce jich zemřely během pochodů, v táborech nebo v důsledku hladovění, nemocí a násilí.

Represe se odehrávaly v kontextu první světové války a následné turecké války za nezávislost (1919-1923). V jejich pozadí stály obavy některých osmanských a později tureckých vůdců z možného sepětí řeckého obyvatelstva s nepřátelskými mocnostmi. V atmosféře formujícího se nacionalistického státu byla menšina vnímána jako potenciální hrozba pro územní integritu nové republiky. Násilnosti organizovaly jak orgány Osmanské říše v čele s tzv. Třemi pašami, tak později i nacionalistické vedení pod Mustafou Kemalem Atatürkem.

Deportace probíhaly často za extrémních podmínek – přesuny obyvatelstva do vnitrozemí nebo syrské pouště nebyly doprovázeny zajištěním základních potřeb. Velká část deportovaných zemřela, přeživší se uchýlili převážně do Řecka, kde zásadně ovlivnili demografickou strukturu. Část obyvatel nalezla útočiště v sousedním Rusku. V roce 1923 byla přítomnost řeckého obyvatelstva v Malé Asii definitivně ukončena formální výměnou obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem, která uprchlíkům znemožnila návrat.

Řecká genocida je dnes vnímána jako součást širšího souboru perzekučních opatření vůči křesťanským menšinám v Osmanské říši. Vedle Řeků byly terčem podobné politiky také arménské a asyrské komunity. Některé akademické studie i politická vyjádření uznávají tyto události jako součást koordinované genocidní strategie.

Od konce 20. století získává téma řecké genocidy stále větší mezinárodní pozornost. V roce 2007 Mezinárodní asociace odborníků na genocidu přijala rezoluci, která zahrnuje násilnosti vůči křesťanským menšinám Osmanské říše pod pojem genocida. K uznání přistoupily státy jako Řecko, Kypr, Arménie, Německo, Spojené státy, Švédsko, Nizozemsko, Rakousko či Česká republika.

Řecká přítomnost v Malé Asii měla tisíciletou tradici – první osídlení se datuje do doby bronzové a antické kultury v oblasti přetrvaly až do přelomu 20. století. Násilné události během rozpadu Osmanské říše však znamenaly faktický zánik této historicky významné komunity.

Etnické čistky na Blízkém východě nejsou izolovaným excesem minulosti, ale trvalou součástí regionálních mocenských bojů, národnostního inženýrství a ideologických projektů. Historická kontinuita od arménské genocidy, přes vyhnání Palestinců a Židů až po moderní případy v Sýrii nebo Gaze naznačuje hluboce zakořeněný vzorec – ten, v němž se menšiny stávají zástupnými cíli při prosazování hegemonních zájmů.

Ačkoliv jednotlivé případy mají své specifické okolnosti, spojuje je systematické porušování základních práv, likvidace kulturní paměti a ztráta domova jako trvalého lidského zakotvení. Apely na mezinárodní právo či lidská práva jsou v tomto kontextu často buď ignorovány, nebo využívány selektivně. Znepokojivé je, že i ve 21. století dochází k legitimizaci těchto činů prostřednictvím státní rétoriky a bezpečnostní logiky – přičemž následky nese civilní obyvatelstvo.

Zůstává otázkou, zda lze tento historický řetězec přerušit. Bez uznání minulých zločinů, bez reparací a bez vytvoření důvěry mezi komunitami hrozí, že etnické čistky zůstanou „nepotrestaným precedentem“, jenž inspiruje další aktéry k jejich opakování. Zcela klíčovou roli hraje mezinárodní společenství – nejen jako arbitr, ale i jako potenciální spoluviník, pokud bude nadále selhávat v důsledném uplatňování mezinárodních norem.

Politická vůle k zásahu často přichází příliš pozdě nebo je oslabena geopolitickými kalkuly. Utrpení vyhnaných komunit, ať už palestinských, židovských, kurdských, arménských či jiných, se tak stává znovu a znovu jen vedlejším efektem zájmů silnějších. Pokud má být řešení možné, musí být založeno nejen na faktech a odpovědnosti, ale i na ochotě čelit nepohodlným pravdám a přiznat, že i státy, které se deklarují jako demokratické, mohou být nositeli politiky vyloučení.