V Pásmu Gazy je pod sutinami pohřbeno na 8000 lidí

Tragický příběh Mohammada Júsufa Šalajela podle CNN věrně ilustruje hluboké zoufalství tisíců rodin, jejichž domovy byly srovnány se zemí. Během nočního útoku v severní Gaze přišel o desítky svých blízkých příbuzných, jejichž těla zůstala uvězněna pod zhroucenými patry rodinného domu. Kvůli pokračující vojenské přítomnosti v oblasti se navíc nemůže na místo neštěstí vrátit a pátrat po nich.

Podle údajů palestinského ministerstva zdravotnictví si izraelská armádní ofenziva vyžádala již přes 74 000 lidských životů v celé enklávě. Úřady civilní obrany navíc varují, že s každým dalším uplynulým dnem se šance na nalezení a identifikaci obětí pod troskami povážlivě tenčí. Čas hraje proti záchranářům, kteří ztrácejí cenné stopy a důkazy potřebné k řádnému uzavření případů.

Mezinárodní humanitární právo přitom jasně stanoví, že strany zapojené do ozbrojeného konfliktu mají povinnost provádět vyhledávání a záchranu těl. Tyto nezbytné snahy však v Gaze narážejí na surovou realitu probíhajících bojů a přísných restrikcí ze strany okupačních sil. Lidé tak zůstávají v neustálém napětí a strachu o osud svých rodinných příslušníků.

Zásadní překážkou v přístupu k potenciálním pohřebištím pod suti se stala takzvaná žlutá linie vymezující kontrolované oblasti. Místní obyvatelé i humanitární pracovníci opakovaně uvádějí, že tato bezpečnostní opatření jim zcela znemožňují pátrat po svých milovaných v desítkách zničených čtvrtí. Každý pokus o průzkum s sebou nese obrovské riziko pro civilisty.

Představitelé Organizace spojených národů a nezávislé lidskoprávní organizace v této souvislosti vyjádřili hluboké znepokojení nad využíváním těžké techniky. Varují, že nekontrolované odklízení trosek pomocí těžkých buldozerů může nenávratně zničit důkazy o možných válečných zločinech. Současně hrozí také neuctivé zacházení s ostatky celých rodin, které zůstaly pohřbeny uvnitř.

Záchranné týmy v částech Gazy přístupných Palestincům se navíc potýkají s kritickým nedostatkem těžkých stavebních strojů. Úřady civilní obrany mají k dispozici jen absolutní minimum bagrů a nákladních aut. Izraelské úřady totiž dovoz nezbytného vybavení a náhradních dílů pro obnovu záchranných prací dlouhodobě blokují.

Samotná záchranná práce v terénu je navíc extrémně nebezpečná kvůli obrovskému množství nevybuchlé munice a přítomnosti toulavých zvířat. Záchranáři musejí často prohrabávat sutiny holýma rukama nebo za pomoci velmi primitivního nářadí. Při své práci přitom narážejí na hrozivé pozůstatky, které vyžadují okamžitou úctu a patřičnou pietu.

Situaci značně zhoršuje také kolaps místního zdravotnictví a úplná absence specializovaných laboratoří pro testování DNA. Lékaři a patologové jsou tak v enklávě odkázáni na velmi nespolehlivé metody vizuální identifikace. To rodinám bere poslední naději na jistotu a prodlužuje jejich nesnesitelné utrpení.

Pozůstalí po pohřešovaných osobách trpí hlubokým psychickým traumatem, které odborníci popisují jako stav neurčité ztráty. Tento psychický stav vyvolává těžké úzkosti, deprese a permanentní nejistotu. Lidé totiž nemohou uzavřít svou životní kapitolu a důstojně se rozloučit se svými milovanými.

Jako symbolické pietní místo pro uctění památky neznámých obětí vznikl v oblasti Dejr al-Balah takzvaný hřbitov nezvěstných. Úřady zde dosud pohřbily přibližně tisíc neidentifikovaných těl a vedou pro jistotu digitální evidenci se sériovými čísly. Věří totiž, že v budoucnu bude možné provést spolehlivé testy a těla identifikovat.

Navzdory všem těmto nesmírným útrapám přetrvává u obyvatel Gazy hluboká kulturní a náboženská potřeba řádně pohřbít své mrtvé. Obyčejní lidé dál doufají, že jednoho dne naleznou pozůstatky svých rodin a dopřejí jim klid.