Smrtí papeže Františka končí jedna z nejdramatičtějších kapitol. Zanechal po sobě rozdělenou církev

Papež František, rodným jménem Jorge Mario Bergoglio, se stal prvním jihoamerickým a zároveň jezuitou v čele katolické církve. Jeho výběr papežského jména – František – symbolizoval jeho blízkost k chudým a odkaz svatého Františka z Assisi. A právě tato blízkost k utlačovaným a marginalizovaným určovala většinu jeho veřejného vystupování, často bez ohledu na diplomatické zvyklosti.

Jen několik týdnů před svou smrtí papež vyvolal ostrý spor s americkou administrativou prezidenta Donalda Trumpa, když tvrdě kritizoval plánované deportace milionů migrantů. Viceprezidenta J.D. Vance obvinil z teologické manipulace. Tento výstup byl typickým příkladem jeho stylu: přímý, emocionální, často bez diplomatických rukaviček, ale vždy motivovaný snahou chránit slabé.

Jeho pontifikát byl přímou reakcí na skandály z doby jeho předchůdce Benedikta XVI. Vatikán v té době čelil únikům informací a finančním nejasnostem. František měl za úkol provést očistu a reformu. Přestože učinil některé kroky – například zpřístupnil vysoké vatikánské funkce laikům a ženám – jeho snahy byly často polovičaté. Mnohé jeho iniciativy narazily na odpor, například když byl nucen zmírnit prohlášení o požehnání homosexuálním párům kvůli protestům afrických biskupů.

Jeho osobní příběh byl stejně složitý jako jeho pontifikát. Pocházel z Buenos Aires, kde se živil jako chemik i vyhazovač v nočním klubu, než se připojil k jezuitům. Jako „slumový biskup“ získal přezdívku pro svou práci v chudinských čtvrtích. Během argentinské vojenské diktatury v 70. letech však čelil podezření, že neochránil své duchovní kolegy před režimem, ačkoliv jiní tvrdí, že se je snažil tajně chránit.

Ve Vatikánu působil jako tichý reformátor, který však uměl být i ostrý a pragmatický. Navzdory svému obrazu pokorného pastýře neváhal odstranit své odpůrce z funkcí. Kardinála Raymonda Burkea, jednoho z nejtvrdších kritiků, nejprve marginalizoval a nakonec mu odebral i právo na dotované ubytování ve Vatikánu.

Zejména v USA si František vysloužil tvrdou opozici. Burke i další konzervativci obviňovali papeže z příliš „woke“ agendy a dokonce ho někteří označovali za antikrista. Ve stínu žijícího Benedikta XVI. se rozvinula paralelní teologie, podle níž byla Petrova stolice v době Františkova pontifikátu „prázdná“.

Složitý byl i jeho postoj k mezinárodní politice. Zatímco se zasazoval o mír na Ukrajině, mlčel k pronásledování menšin v Číně. Jeho ostrá kritika izraelské invaze do Gazy rovněž vyvolala nevoli na Západě, zatímco v zemích globálního Jihu získal značnou popularitu.

František rovněž čelil vážné kritice za nejednoznačný postoj k sexuálnímu zneužívání v církvi. Přestože se zavázal k nulové toleranci, v praxi často chránil své blízké. Výrazným případem byl jezuitský umělec Marko Rupnik, který navzdory obviněním ze znásilnění nadále dostával vatikánské zakázky.

Dědictvím papeže Františka tak zůstává církev plná rozporů. Na jedné straně změnil složení kardinálského sboru tak, že většina jeho členů pochází mimo Evropu. Na straně druhé však nezajistil, aby jeho vize přežila. Vatikánské aliance jsou totiž známé svou křehkostí a málokdy přetrvají zvolení nového papeže.

Navzdory všem skandálům, selháním a kritice měl František mezi věřícími po celém světě obrovskou popularitu. Jeho schopnost mluvit lidským jazykem a být blízko lidem mu zajišťovala důvěru, kterou by mu mohli závidět i demokraticky volení lídři. A právě to může být jeho největším odkazem: snaha být papežem pro lidi – ne pro kleriky.