Nový dopad globálního oteplování: V Norském městě lidé nesmí pít vodu

Longyearbyen leží zhruba osm set mil od severního pólu a otepluje se tempem, které pět až sedmkrát převyšuje globální průměr. Podzimní teploty v regionu rostou až o čtyři stupně Celsia za desetiletí, což výrazně urychluje degradaci hluboce zmrzlé půdy. Tato pevná skála normálně zůstává promrzlá po celý rok kromě sezónně tání schopné vrstvy, avšak extrémní klimatické výkyvy vedly k hlubšímu roztávání.

Odborníci vysvětlují, že kontaminace je způsobena kombinací tání permafrostu a místního geologického složení bývalého hornického města. Místní podloží obsahuje břidlici bohatou na minerál pyrit, který je známý také jako zlato bláznů. Když tento minerál přijde do styku s vodou a kyslíkem, oxiduje a vytváří kyselost, která následně vyplavuje toxické prvky z okolních hornin do vodních toků.

Hlavním kontaminantem zjištěným v místním vodovodním řadu je mangan, přičemž testy ukázaly také zvýšené hodnoty síranů a niklu. Marjolaine Verretová, odbornice na permafrost a docentka arktické geologie z Univerzitního centra na Špicberkách, uvedla, že hladina manganu mnohonásobně překročila doporučené limity. Dlouhodobá expozice vysokým koncentracím manganu přitom může způsobit vážné zdravotní problémy včetně neurologických potíží, a to zejména u dětí a kojenců.

Městská správa upozornila dva tisíce šest set obyvatel poprvé loni v září poté, co hodnoty manganu ve vodě překročily doporučené norské normy pětadvacetkrát. Starosta města Terje Aunevik uvedl, že ačkoliv kvalita pitné vody nebyla kvůli sedimentům nikdy ideální, obsah manganu tentokrát dosáhl extrémních hodnot. Přestože koncentrace manganu od té doby klesly, pozdější testy odhalily překročení limitů u síranů a niklu, kvůli čemuž zákaz nadále platí.

V reakci na tuto nouzovou situaci zavedly místní úřady dočasná opatření s cílem zajistit obyvatelům přístup k pitné vodě. Mezi tato opatření patřilo umístění centrální nádrže s bezplatnou přečištěnou vodou, kterou v místním pivovaru filtrovali pro naplnění nádob v supermarketu. Starosta Aunevik přiznal, že tato situace vyvolala mezi místními obyvateli značnou nespokojenost a řadu komplikací v každodenním životě.

Městští představitelé pověřili odborníky provedením hloubkového vyšetřování, které by mohlo vést k vybudování zcela nového vodovodního systému. Mezi zvažované možnosti patří instalace pokročilého filtračního zařízení přímo k jezeru Isdammen nebo zřízení odsolovacího zařízení jako záložního zdroje. Starosta však zdůraznil, že obě varianty jsou extrémně nákladné a narážejí na technické komplikace způsobené velmi nízkými teplotami vody, které se často pohybují pod bodem mrazu.

Vědci podle varují, že krize s pitnou vodou na Špicberkách může představovat varovný signál pro další arktické komunity čelící podobným klimatickým změnám. Regiony v severní Kanadě a na Aljašce totiž disponují srovnatelnými geologickými podmínkami včetně podloží bohatého na pyrit a zranitelných vrstev permafrostu. S pokračujícím oteplováním planety tak mohou podobné problémy s narušením zdrojů sladké vody postihnout i další severní osady.