Merz míří k volebnímu debaklu. Jako první kancléř prohraje v Sasku-Anhaltsku ukazují průzkumy

Pokud by Alternativa pro Německo získala dostatek hlasů k sestavení jednobarevné vlády, šlo by o vůbec první uchopení moci krajní pravicí na zemské úrovni od konce druhé světové války. Tímto vývojem by Friedrich Merz vstoupil do historie jako národní lídr, za jehož působení k tomuto průlomu došlo. Někteří regionální političtí zástupci křesťanských demokratů však v tomto scénáři vidí i možnou příležitost k odhalení vládní nezpůsobilosti svých soupeřů. Věří, že případný neúspěch lídra tamní kandidátky Ulricha Siegmunda by mohl vést k pozdějšímu návratu voličů k tradičním stranám.

Vítězství pravicových radikálů by přesto znamenalo pro spolkového kancléře i celou Křesťanskodemokratickou unii obrovské riziko. Východní státy čekají v krátkém časovém odstupu další regionální volby a případný neúspěch v Sasku-Anhaltsku by mohl spustit řetězovou reakci. V samotné straně navíc sílí debata o uplatňování takzvaného ochranného valu, tedy závazku neuzavírat s Alternativou pro Německo žádné koalice. Někteří východoněmečtí političtí představitelé otevřeně zpochybňují smysluplnost této politiky a tvrdí, že striktní odmítání spolupráce naopak radikály posiluje.

Druhý pravděpodobný scénář nastane v případě, že pravicoví populisté absolutní většinu nezískají a Křesťanskodemokratická unie skončí na druhém místě. V takovém případě by se strana pokusila sestavit menšinovou vládu, s největší pravděpodobností za účasti sociálních demokratů a Zelených. Vzhledem k očekávanému volebnímu výsledku by se však neobešla bez podpory levicové strany Die Linke, která míří na třetí příčku. Takové uspořádání by znamenalo nutnost neustálého vyjednávání s politickým spektrem na opačné straně barikády.

Uvnitř křesťanských demokratů přitom narůstá odpor vůči jakékoli závislosti na hlasech levicových subjektů. Vedení strany oficiálně odmítá formální koaliční spolupráci nejen s krajní pravicí, ale rovněž s Levou stranou. Místní stranické buňky upozorňují na to, že vláda existující pouze s tolerancí levice předává svým odpůrcům silný argument. Výsledkem by mohla být představa, že konzervativci fakticky podléhají diktátu levicových partnerů, což by dále nahrávalo protestním voličům.

Předvolební atmosféru navíc vyostřují kroky samotné Alternativy pro Německo, která již dopředu zpochybňuje regulérnost hlasování. Strana vydala prohlášení vyjadřující pochybnosti o bezpečnosti korespondenčních hlasů a její vedoucí kandidát Ulrich Siegmund sdílel podobné obavy na sociálních sítích. Podle pozorovatelů tím opozice připravuje půdu pro případné napadení výsledků voleb v případě, že nedosáhne na nadpoloviční většinu. Situace tak hrozí politickou nestabilitou a povolebními právními spory.

Friedrich Merz vstupuje do tohoto klíčového volebního testu ve velmi oslabené pozici na spolkové úrovni. Po šestnácti měsících ve funkci kancléře dosahuje nejnižších čísel popularity v historii měření veřejného mínění. Uvnitř jeho vlastní strany se proto začíná neoficiálně diskutovat o možnosti výměny šéfa kabinetu. Místní politici z východních spolkových zemí upozorňují, že rostoucí nespokojenost voličů vytváří obrovský tlak na zásadní změny ve vedení.

Slabou pozici kancléře dokresluje i skutečnost, že ho spolustraníci z východních regionů raději nezvou na volební mítinky. Během svých vzácných vystoupení v tomto regionu čelil Merz hlasitému odporu, pískotu a urážkám od přítomných obyvatel. Východní voliči na něj pokřikovali kritická hesla, což v jednom z případů vedlo až ke zrušení plánovaného tiskového prohlášení. Samotný kancléř se však přímým spekulacím o povolebním vývoji vyhýbá a tvrdí, že udělá vše pro zabránění převzetí moci radikály.