Krize viditelná z vesmíru: Lidé v Íránu se modlí za déšť, prezident mluví o evakuaci

Krize se neomezuje pouze na hlavní město. Přibližně dvacet íránských provincií nezaznamenalo ani kapku srážek od začátku období dešťů na konci září. Uvedl to Mohsen B. Mesgaran, profesor rostlinné vědy z University of California, Davis. Podle agentury Reuters je v současnosti efektivně vyschlých zhruba deset procent nádrží v zemi.

Kořeny íránských problémů s vodou jsou podobné jako v mnoha jiných částech světa. Patří sem desítky let nadměrného čerpání, stárnoucí a netěsnící infrastruktura, rozšiřování přehrad napříč řekami a špatné hospodaření doprovázené obviněními z korupce. To vše je umocněno změnou klimatu, která způsobuje teplejší a sušší počasí, kvůli čemuž se vyschlé nádrže rok co rok neobnovují.

Současné sucho je v Íránu nejhorší za posledních čtyřicet let. Hladiny vody klesají v době, kdy by se normálně očekávalo, že se zásoby budou doplňovat. Írán, který je převážně semi-aridní zemí, není sice nedostatkem vody neznámý, ale jen zřídkakdy postihuje Teherán, kde žije většina bohatých a vlivných obyvatel. Hlavní nádrže zásobující město jsou plné jen přibližně z 11 procent. Nádrž Latyan, ležící asi patnáct mil od města, je plná pouze z devíti procent. Její hladina klesla natolik, že z ní zbylo téměř zcela suché koryto řeky. Kriticky nízké zásoby hlásí i přehrada Amir Kabir severozápadně od Teheránu, která je naplněna zhruba na osm procent celkové kapacity.

Kaveh Madani, ředitel Institutu OSN pro vodu, životní prostředí a zdraví, popsal zemi jako v situaci „vodního bankrotu“. Írán čerpá z řek, jezer, mokřadů a podzemních zvodní (akviferů) mnohem rychleji, než se stíhají obnovovat. Podle expertů je za tuto situaci zodpovědný hlavně vládní cíl dosáhnout potravinové soběstačnosti, částečně v reakci na západní sankce. Po celá desetiletí politika podporovala rozšiřování zavlažovaného zemědělství v suchých oblastech. Zavlažovaná zemědělská půda se od roku 1979 zdvojnásobila, a to přesto, že žíznivé plodiny, zejména rýže, spotřebují většinu vody. Přibližně devadesát procent íránské vody směřuje do zemědělství.

Jasnou obětí této politiky je jezero Urmia v severozápadním Íránu. Kdysi jedno z největších slaných jezer na planetě se za poslední desetiletí smrštilo. I když v tom hraje roli sucho, větším faktorem jsou přehrady a studny, které v okolí vznikly na podporu farem a odřízly jezeru přítok. Zhoršující se situace je způsobena také stárnoucí infrastrukturou, jelikož se odhaduje, že 30 procent upravené pitné vody se ztratí kvůli netěsným distribučním systémům. Írán se nachází v šestém po sobě jdoucím roce sucha, jehož rozsah a intenzita jsou bezprecedentní v moderní době.

Vláda zkoušela i takzvané „cloud seeding“ (osev mraků), kde se do mraků vstřikují částice, aby vyvolaly déšť. Toto řešení však není vědecky prokázané a podle Madaniho slouží spíše jako symbol akce pro „zoufalé vlády“. Pro trvalé řešení je nutná rozsáhlá reforma, včetně diverzifikace ekonomiky směrem od vodově náročných odvětví, jako je zemědělství. To by však bylo politicky nepopulární a vyvolalo by problémy s nezaměstnaností.

Prozatím se úřady upínají k naději na déšť. Prezidentovo varování o evakuaci je vnímáno spíše jako vzdálená možnost. Situace je nicméně tak vážná, že i kdyby zapršelo, zřejmě to již nebude stačit. „Příroda nyní ukládá tvrdé limity,“ řekl profesor AghaKouchak. Akvifery, které byly vyčerpány, se neobnoví a ekosystémy nelze rychle obnovit. Čím déle bude vláda otálet se smysluplnými reformami, tím méně možností jí zůstane.